V sadu

Máte zájem o příběh? Jestli ne, máte smůlu, jeden jsem sepsala a vložila ho sem. Možná ho někdy přepíšu, to uvidím.

Seděla na stromě a vyhlížela svého milého. Stále  se neobjevoval . Čekala tu už hodinu, ale stále by nepřišel pozdě. To ona tu čekala o hodinu a půl dřív, než se domluvili. Vítr si pohrával s jejími lehkými bílými šaty, ve kterých si připadala jako víla. Jestli pak se budou jejímu milému líbit?


I když bylo léto a většinu času trávila venku, zůstávala mrtvolně bledá. Černé vlasy měla sčesané do copu, aby jí nepřekážely. Usmívala se, naslouchala zpěvu ptáků a upřeně hleděla tam, kde ovocný sad začínal, kde by zahlédla svého milého.
Pod stromem zahlédla postavu. Že by její milý už přišel? Že by byl nedočkavý a přišel dříve, než byli domluveni jako ona? Ale při druhém pohledu na postavu zjistila, že to není její milý, ale sadař.

„Nečekáte tu na někoho, slečinko?“ zeptal se, když přistoupil blíž.
„Na svého milého,“ odpověděla zasněně. 

“Chápu,“ Odešel.  Dál vyhlížela. Klidně by na něj čekala celý život, kdyby bylo potřeba.
Za pár minut člověk, na kterého čekala,  přiběhl. Seskočila ze stromu a šla mu naproti. Byla pár kroků od něj a všimla si, že vypadá smutně. Pozdravil a políbil jí ruku. Pozdrav mu obětovala a zeptala se: „Stalo se něco, že se tváříš nešťastně?“
Chvíli mlčel a to jí znervózňovalo. „Budu muset jít na vojnu,“
 
Srdce jí kleslo. „Kdy?“ vypravila ze sebe.

„Zítra.“ Obejmul jí. Na vojnu nikdy nepomyslela. Vždyť ještě před chvílí si říkala, že by na něj čekala celý život. Ale teď na něj bude čekat celé dva roky. Vůbec si to nedokázala představit. V posední době se s ním vídala každý den, ale to už nepůjde.
Oči jí zvlhly a trvalo jen pár vteřin, než začala plakat
.
Společně strávili v sadu celé dvě hodiny. Chodili sem a tam, povídali si a ona brečela. Ale nadešel čas, když se její milý musel vrátit domů.
„Kdy objíždíš?“
„Brzy ráno,“
 
Dal jí pusu na rozloučenou a odešel. Začala plakat znovu. Až se ráno vzbudí, její milý bude už dávno pryč. Vydrží to bez něj? Nebyla si tím vůbec jistá.
Se slzami na tvářích opustila sad a vypravila se domů.   

Pa =)

Verry Chatty 

PS: Musím přiznat, že mě docela dost baví psát příběhy zvláštním stylem, kterým bych normálně nepasala. Vyhovuje vám?